Na dvacet čtyři hodin beduínem aneb more tea, lady?

Jordánská poušť, která spojuje moderní s tradičním, se nachází kousek od chráněného území vesnice Wadi Rum. Její obyvatelé – beduíni – ji teprve nedávno opustili, aby mohli využívat výhody moderního života. Zůstali ale v dostatečné blízkosti, aby se nemuseli vzdát klidu, který poušť nabízí.

Příběh začíná o měsíc dřív, než jsme na poušť dorazily. Se sestrou jsme se rozhodly, že vyrazíme do Jordánska. Sedla jsem k počítači a začala plánovat. Narazila jsem na diskusní fórum, kde diskutující řešily „exkurze“ do pouště. Okamžitě mě to nadchlo. Zkonzultovala jsem to se sestrou, a souhlasila; takže bylo rozhodnuto. Okouzlena představou čtyřiadvaceti hodin strávených pod vedením ostříleného beduína, jsem chtěla zjistit, kde se taková exkurze dá rezervovat. Narazila jsem na webovky rodinné společnosti Wadi Rum Magic Tours, která mě zaujala, protože nabízela mnoho variant. My nakonec zvolily Jeden den a jedna noc s přespáním v kempu uprostřed pouště. Součástí měla být také hodinová cesta na velbloudovi, jinak jsme se ale měli přesouvat pomocí džípu.

Když jsme nakonec dorazily na místo, do Wadi Rum Village, došlo mi, že představa, kterou jsem si utvořila na základě webovek, byla velmi odlišná od reality. U autobusu nás vyzvedl Mohammad, který nás odvezl k sobě domů, posadil nás v obýváku na koberec a nabídl nám čaj. Beduínský čaj je tradičně připravován z lístků keřů rostoucích v poušti. Ty se suší a následně vaří spolu s kardamomem a velkým množstvím cukru. Čaj pijí v poušti celoročně; v zimě totiž zahřeje, ve vedru ochladí. Popíjí ho z malých skleniček, a to proto, aby čaj nestihl vychladnout, než ho vypijete.

Vzhůru do pouště

U Mohammada jsme chvíli čekaly, zatímco pro nás připravovali velbloudy. Už při rezervaci exkurze jsme se domluvili, že peníze zaplatíme přímo na místě. Zodpovědně jsme to samy nadhodily, ale Mohammad pouze mávl rukou a řekl: „Až zítra ráno…“ Pak nám pokynul, abychom nasedly na velbloudy. Toho jsem se trochu děsila, ale vše proběhlo v klidu. Když jsme obě bezpečně seděly v sedle, vyrazili jsme v čele s jedním z beduínů směrem z vesnice. Vesnice Wadi Rum je součástí chráněné oblasti a obývá ji přibližně 2000 beduínů. Muži se věnují převážně cestovnímu ruchu; pracují jako průvodci nebo řidiči džípů a ženy zůstávají doma a vyrábí suvenýry pro turisty. Vesnice je zároveň jakýmsi vchodem do pouště. Poušť Wadi Rum je součástí Arabské pouště a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Proslavila se především svým rudě zabarveným pískem.

Projížděli jsme ulicemi vesnice a ze zahrádek a zpoza rohů nám mávali usmívající se děti, kterým bylo jasné, že jsme cizinky a byly jsme pro ně tudíž zajímavé. Najednou před námi skončila cesta a ocitli jsme se v poušti. První zastávka nás čekala asi hodinu od vesnice. Velbloud mojí sestry šel první a působil vyrovnaně, až znuděně. Zato můj velbloud byl očividně nespokojen s tím, že nejde vepředu a neustále se svého druha snažil předběhnout, což mu nešlo, jelikož k sobě byli přivázaní.

Na první zastávce jsme se setkali s naším průvodcem Mohammadem. Pozor! Jde o jiného Mohammada, než je ten zmíněný na začátku textu. Mohammad-průvodce byl přibližně pětadvacetiletý mládenec; vysoký, tmavovlasý a tmavooký. Uměl velmi dobře anglicky, což nám pomohlo při komunikaci. Mohammad má na poušti mnoho kamarádů, které vždy během dne potkává, když vozí turisty. Jako průvodce pracuje proto, aby mohl trávit své dny v poušti a zároveň vydělávat. Po seznámení jsme se ještě vyfotily a rozloučily s velbloudy, nasedly na korbu džípu a vyrazili jsme. Během dne jsme vždy popojeli k jedné z významných lokalit uvnitř Wadi Rum, Mohammad nám o ní něco povyprávěl, prošli jsme si okolí a jeli jsme dál.

Poobědová ospalost dohnala i nás a chvíli po něm už jsme také podřimovaly. Ze spánku nás vyrušil až nečekaný návštěvník. Zbytky od oběda, ač byly pečlivě uschované v plastové tašce a pověšené na korbě auta, přilákaly velblouda. Se záměrem velblouda odehnat jsem vstala, ale pak jsem si uvědomila, že nevím, jak odehnat zvíře v arabštině. Začala jsem na něj tedy česky. „Kšc…Kšc…!“ Velbloud jen líně otočil hlavu, chvíli si mě prohlížel a pak obrátil pozornost zpět k odpadkům. „Myslíš, že může být nebezpečný?“ zeptala se mě sestra. Neměla jsem potuchy, ale sebrala jsem veškerou odvahu, přiblížila jsem se k němu a zopakovala stejný rituál. Po několika pokusech velbloud pomalu odkráčel pryč. Nutno podotknout, že pravděpodobně ne mým přičiněním. Chvíli nato se probudil i Mohammad, poklidili jsme po sobě a vyrazili dál.

Beduín a jeho velbloud

Během dne jsme zastavili na mnoha místech, ať už vytvořených přírodou (kaňony, písečné duny), nebo člověkem (nápisy z Koránu na skalách, dům Lawrence z Arábie). Čas od času jsme zastavili také u jednoho z beduínských stanů, kde jsme se usadili na koberec, popíjeli čaj a poslouchali historky. Na jedné takové zastávce jsme se přidali k páru z Velké Británie a jejich průvodci. Ve stanu přebýval starší beduín a jeho syn. Když jsme si k nim přisedli, otec hrál zrovna na nástroj zvaný rababa. Jde o smyčcový nástroj persko-arabského původu. Může mít různou podobu; ten, který jsme viděli my, měl dřevěný čtvercový základ, byl potažený vlčí kůží, měl jednu strunu z koňské žíně a hrálo se na něj smyčcem.

Hudba i zpěv byly pomalé a teskné. „Jenom asi šest lidí na světě umí hrát na tento hudební nástroj,“ překládali průvodci beduínova slova, jelikož ten neuměl anglicky. „Dneska je už i těžký nový rababy vyrábět. Dříve jsme je potahovaly vlčí kůží, ale ta už není tak dostupná jako dřív.“ Muž nám ukazoval povrch nástroje, pak vytáhl ještě jeden, který byl viditelně vyroben z jiného materiálu. Beduín začal vyprávět příběh o tom, jak přišel na to, čím by se vlčí kůže dala nahradit. Před nějakou dobou totiž musel nechat udělat synovi rentgenové snímky, a když si je pak prohlížel, opřel se do nich vítr a ozval se zvuk, který mu připomněl zvuk rababy. Tak tedy zkusil potáhnout rababu namísto vlčí kůží rentgenovým snímkem. Kdo ví, co je na tom příběhu pravdy, ale když jsme si pozorněji prohlížely hudební nástroj, viděly jsme, že je opravdu potažen rentgenovým snímkem. Beduíni nám také vyprávěli, že hudba je hodně melancholická, protože často vypráví příběhy o tom, jak někteří z nich přišli o své velbloudy. Pouto mezi beduínem a velbloudem je velmi silné a tato hudba proto připomíná milostné písně.

Mystický klid pouště

Nakonec jsme vstaly, ačkoliv se nám vůbec nechtělo a vyrazili jsme k domu Lawrence z Arábie. Podle legendy strávil Lawrence nějaký čas ve Wadi Rum během bojů proti Turkům. Poté, co jsme si domek prohlédly, Mohammad nám doporučil, abychom vylezly na vedlejší skálu. Vyšplhaly jsme nahoru, a tam na nás čekaly stovky kamenných věžiček různých rozměrů. Opatrně jsme procházely mezi nimi. Se silným pocitem, že to všechno musí mít nějaký hlubší význam jsem slezla dolů, abych zjistila, jaké tajemství věžičky skrývají a zase jsem si potvrdila, že moje představivost jede na příliš velké obrátky. „Ty věžičky? Ty tam staví turisté, kteří na skálu vylezou,“ zklamal mě svou odpovědí Mohammad.

Ve společnosti Mohammada jsme strávily celý den a pomalu jsme ho poznávaly. Vyprávěl nám příběhy o své rodině: o tom, jak ještě donedávna žili v poušti, ale postupně se přestěhovali do vesnice Wadi Rum, aby jejich děti mohly chodit do školy; o svém strýci, který jako jeden z mála stále žije v poušti, kam ho jezdí zbytek rodiny navštěvovat; a o tom, jak zvládli skloubit přechod do 21. století s jejich zvyky a tradicemi. Vyzvídaly jsme, jestli byl někdy v Evropě a řekl nám, že nikdy nevycestoval z Jordánska, ale že byl jednou v Ammánu a bylo tam na něj příliš mnoho lidí. V poušti má mnoho kamarádů. Když se během dne potkají, dají se vesele do řeči a popíjí čaj.

Kde složit hlavu?

Den se chýlil ke konci a my zastavili u velkého skalního oblouku, na který jsem s odhodláním vylezla. K oblouku dorazily snad všechny skupiny cestovatelů, které poušť ten den navštívily. Některé jsme už znaly od vidění, jak jsme na sebe naráželi během dne. Nahoře jsem zapředla hovor se dvěma Francouzkami, které jsme potkaly při surfování na písečných dunách. Mluvily jsme o tom, co máme v plánu potom a o tom, ve kterém kempu strávíme noc a já jsem přiznala, že nevím, protože jediná informace, kterou mám, je jméno společnosti, u které jsme udělaly rezervaci. Ony na to ovšem odpověděly: „To máš dobrý, my známe jenom jméno našeho průvodce.“ Uvědomila jsem si, že jsme na tom všichni stejně. Teď se nacházíme v jejich světě, a tam to tak očividně chodí.

Když jsem slezla dolů, Mohammad nám oznámil, že než pojedeme do kempu, zajedeme se podívat na západ slunce. Dorazili jsme k bílé poušti, vylezli jsme na skálu, pohodlně jsme se usadili a v klidu si ho užili. Když zmizelo slunce v nenávratnu, sešly jsme dolů a Mohammad nás odvezl do kempu.

Bez signálu

V kempu jsme zjistily, že přes noc tam budeme sami s Hassanem, který ho měl na starost. Hassana, který sám nemá auto, každé ráno vyzvednou a odvezou do vesnice pro zásoby a potom ho přivezou zase zpátky. Ačkoliv byl v kempu božský klid a byly nádherně vidět hvězdy, až příliš jsem si uvědomovala, že nemáme signál a jediné co víme je, že se nacházíme blízko hranice se Saúdskou Arábií. Šla jsem tedy hned po probuzení zkontrolovat, jestli tam Hassan pořád je.

Před tím, než jsme šly spát, se v kempu zjevil i Mohammad-majitel. Ptal se nás na naše zážitky a pocity a opět došlo na téma cestování. Na rozdíl od Mohammada-průvodce už vycestoval za hranice Jordánska, ačkoliv jen vedle, do Saúdské Arábie. Řekl nám, jak vnímá cestování on: „Nám je dobře na poušti a nemusíme cestovat, abychom poznali jiné kultury, protože lidé z celého světa jezdí za námi.“

Ráno po vydatné snídani nás i Hassana odvezli zpátky do vesnice. Když jsme vyrazily na autobusovou zastávku (čti místo, kam pravděpodobně autobus přijíždí), všichni cestovatelé postupně také přijížděli a nasedali do aut nebo taxíků. Zahlédla jsem také Francouzky, se kterými jsem předešlý den mluvila, a dostala jsem nápad. Nechala jsem sestru na zastávce a rozběhla se na parkoviště. Zeptala jsem se jich, jestli nejedou do Petry a nevezmou nás s sebou. Bohužel jely druhým směrem, ale seznámily nás se dvěma mládenci, kteří měli do Petry namířeno. Nakonec jsme jely zadarmo, a ještě se u toho dobře pobavily.

Lidé mají často představu, že poušť je tichá a osamělá, ale opak je pravdou. Já jsem odtamtud odjížděla s pocitem, že naprosto chápu, proč se beduíni nikam neženou a zůstávají tam. Přes veškerý ruch, který uvnitř jejich komunity panuje, tam nacházejí opravdový klid.

Byli jste někdy na poušti? Láká vás život beduína, nebo si nedokážete představit, že byste byli tak odžíznutí od světa?

Foto: Julie Gonzálezová