Moje první haiku

Můj vztah k poezii byl vždy rozporuplný. Začala jsem velmi neobratnými básněmi v deseti letech, ale brzy jsem toho zanechala a vrhla se na jiné žánry. Co se týče konzumace poezie od jiných autorů, těžko jsem se na poezii naladila a dlouho jsem měla pocit, že to prostě není nic pro mě.

Brzy jsem ale objevila, že existují básně a autoři, jejichž verše jsou mi srozumitelné a dokonce ve mně vzbuzují řadu emocí. Ale teprve když jsem poprvé vzala do ruky knihu Podivuhodný život osamělého pošťáka, objevila jsem to, co jsem hledala, a to v haiku.

Nejen že se mi haiku dobře čtou, nutí mě přemýšlet a prostě a jednoduše se mi líbí, po jejich přečtení jsem poprvé pocítila touhu sama poezii skládat.

Pro ty, kteří tento typ poezie neznají. Haiku pocházejí z Japonska a jsou to básně o třech verších: první má pět slabik, druhý sedm a třetí zase pět. Některé se samozřejmě mohou objevit ve variacích, ale toto je jakýsi základ. Co se týče témat, haiku většinou pracuje s přírodními motivy, rozvíjí filozofická témata a nutí k zamyšlení. Tak tady jsou ta moje:

Napjaté ticho
a zašedlá oblaka
bouře přichází

Dupot člověka
zvířata jsou neklidná
kdo je tu pánem?

Ticho přírody
nabádá k přemýšlení
myšlenky chybí

Co vy? Máte rádi poezii a pokud ano, jaký typ?

Taky se do toho pusťte, je to sranda!