Jak dosáhnout dospělosti?
Každý z nás má jinou představu o dospělosti. Někdo si připadá dospělý, ve chvíli, kdy oslaví osmnácté narozeniny, pro někoho je dospělý člověk s hypotékou, slušnou prací a nudným oblečením ve skříni.
Já jsem si vždycky dospělost spojovala s někým, kdo to má v hlavě srovnané. Ví, co chce, zná sám sebe a už to s ním nemlátí ode zdi ke zdi. Proto jsem každým rokem víc a víc překvapená, že ač mi táhne na třicet, dospělost (alespoň podle mé definice) se ne a ne dostavit. Přesto jsem asi před měsícem zažila malý triumf. Kamarádka mi zavolala, že je sleva na všechna představení v Národním divadle. Jelikož jsem už dlouho toužila shlédnout Labutí jezero, rozhodla jsem se toho využít. Okamžitě jsem začala přemýšlet nad tím, kdo by mohl jít se mnou. Při pohledu do rezervačního systému jsem rychle zjistila, že nejsou volná téměř žádná dvě místa vedle sebe.
Abyste rozuměli, vždycky jsem byla jednou z těch, kteří nejsou schopni provozovat venkovní aktivity sami. Vzhledem k tomu, jak mám ráda samotu, je celkem pozoruhodné, že nedokážu jít sama do kina, do divadla, dokonce ani na jídlo do restaurace. Proto pro mě bylo překvapením, když jsem při pohledu na obrazovku pocítila touhu jít sama. To byl můj moment dospělosti.
Možná nemá žádnou definici. Možná, že si nikdo z nás nikdy nebude moci říct: „Ano, teď už jsem dospělý (nebo dospělá).“ A tak se každý malý posun počítá, protože nakonec jde o to, abychom se měli stále k čemu přibližovat, abychom nestagnovali. A toto uvědomění je možná ta dospělost, o které všichni mluví.
A tak jsem, hrdá na svůj pokrok, seděla v divadle, prohlížela si všechny ty dvojice a litovala je, protože očividně nejsou tak dospělí jako já, aby šli do divadla bez doprovodu.